PO ČAROSTŘELCI.

Hu! Strachomorna! Ne jak na divadle;

v snu straší hůře! Zpustlý ční tu les,

kde hnilobou mdle svítí kmeny padlé

a kostry jiných pnou se do nebes,

s nichž visí kalná, slizká chamraď chmur,

a černý vzduch se hemží rejem nočních můr.

Hle, z tůní bahna štětky sítin trčí

jak utopenců vlasy ježivé;

kde houšť, tam hladové se zvíře krčí

a prašivky buď chroupá červivé,

neb chňapá ohnivé si ropuchy,

jež skočmo kvapí skrýt se v pýr a v lopuchy.

Tu nevíš, co je balvan, co kus mlhy,

co křivý snět, co zakroucený had;

vos hejno jiskří, kořist pro zob vlhy;

strach, smrt a zkáza hrozí odevšad;

z tmy vyniká tu skuhrot, onde vřesk,

tu dravčích zubů škleb, tu žhoucích očí blesk.

Co chvíle skrápá s větví smůla lepká,

jak hnáty leží holá dřeva kol;

tu hrouda kulatá jak lidská lebka

se valí svážně kamsi v temný dol;

slyš! jak by na vlka kdes štěkal vlk;

ten, který hlad má, vyje; který žere, zmlk’.

A v Strachomorně skrytá trčí skála.

Kdo bez bázně až k ní se probíjel,

smí zaklepat. Toť pekel filiála,

kde audience dává Samiel,

ten Satanášův zemský zástupce,

své věci znalý mistr, chytrák na hlupce.

Sem cesta nevede, jen vývrat lysý;

kde strom zbyl, pod ním kostí hromádka,

a s větve zdrhlá rozsocha mu visí

jak větrem klátící se oprátka.

Kol žádný cestník, mezník, nikde nic!

Směr k Strachomorně jde jak alej šibenic.

Dvé chodců temnem kráčí po bezcestí,

Jest jarní, Filipojakubská noc,

čas pravý jít si lovit z pekla štěstí,

neb kouzlo dnes má největší svou moc.

Děj se co děj, dnes Kubík s Filipem

jdou, jeden s myslí prostou, druhý s důvtipem.

Jsou u skály. Má Kubík duši malou,

menší než ve lví jámě Daniel;

však Filip tluče pěstí neurvalou

i houká si: „Jest doma Samiel?“

Tu odmyká se branka před smělci,

a Samiel se ptá: „Co chcete, vetřelci?“

I vece Filip: „Chceme šťastnou trefu,

ne pro zbraň sečnou, ale pro střelnou,

a proto jdeme k odbornému chefu,

jenž vládne nad municí pekelnou.

Vždyť při závodech do terče kdo střelí,

má dostat hodnost, řád a velkostatek celý.“

„Vím, vím to,“ Samiel dí blahovolně,

„však vy jste dva, a cena jedna jest!“

Tu Filip zas: „My podnikáme spolně

a na dvě půlky chceme, na mou čest,

se dělit! Velký bude sázky vklad –

a výhra velká! Dost je toho pro dva snad!“

Čert kývl. „Dobrá! – Jako trefí domů

vždy do své dírky mladé ještěrče,

tak uliji vám kulku k cíli tomu,

by trefila vždy přímo do terče.

Však než ji uškvařím, dřív odměnou

mi duše upište svou krví červenou?“

Čert podal mu list s úpisem a péro.

„Zde smlouva. Krví podepište ji!“

Tu zvolal Filip: „Vivat, kariéro!“

a pérem škrábl Kubu rychleji

než „jedna, dvě“. Tím pérem krvavým

list podepsal pak jménem Kubovým.

Ne sám, neb Kubovi jen ruku vedl!

Ten třásl se a zuby drkotal.

„To stačí,“ řekl Filip, na zem sedl

a smál se – však i čert se chychotal.

„Svou smlouvu máš! Teď začni, Samieli!

My bychom rádi již tu kuličku svou měli.“

„Hned!“ svolil Samiel. Tu otevřela

se země sopečnému výkypu,

v nějž výheň blesků s krupobitím sjela,

i jektal po zkušeném Filipu

též Kubík obrácený otčenáš,

jak velel Samiel co místosatanáš.

A v kotli vřelo to, až var se přelil.

Co seškvařeno v kulce, kdož to ví?

Však přímo do terče tím Filip střelil;

byl z něho chlapík, velmož hotový.

A hlupce Kubu když si čerti vzali,

zdráv zbyl tu Filip, čertům v lup už dávno zralý.

Tak dělívá se na půl šachr světa:

dal Kuba krev, má čerta za podíl;

zisk ale šibal do své kapsy smetá!

Čert počká naň, však stihne též svůj cíl,

neb lotři propadnou mu malí, velcí. –

Toť morálka má ze snu o tom čarostřelci.