Po černém pohřbu.

Nejdříve přece jsem touhy své pohřbil...

To byla především zbytečná přítěž! –

...Ještě jsem plakal, když odešly poslední sny

a nechaly portály otevřené prázdných již síní...

Sněhy svítily modře do klidu mé celly,

syčící ticho sedlo zas v šedivé kouty,

a zpívalo známou, monotonní melodii...

Mozkem mi táhla vzpomínka černého pohřbu,

mrtvých tužeb pohřbu chudého,

bez kněze a zpěvu,

bez hudby a světel;

a za truhlou kráčel jsem jediný já.

– Kolem, z povzdálečí, křičely výsměchy Vzpomínek – jásajících nepřátel.

Bolest divoká stiskla náhle mou duši.

Vzpomínky! – Ty zbyly mi dosud!

: – Ty vyčítaj’ zákeřně Vinu!

Přede mnou tančí a v tam-tam bijí!

– Skočil jsem po nich.

Krev zuřila Pomstou v mých žilách!

Strh’ jsem Je k zemi a radostně škrtil.

...Ale bylo to marno!...

Když myslel jsem, že vítězná vražda skončena již,

když v lože jsem uleh’,

vstaly zas tajně,

v loži mne přepadly,

tisíci žhavými jehlami probodaly mozek,

probodaly duši!!

...Svíjím se a zoufale křičím...

...A odnikud pomoc!...

Snad zahynu mukami hrůzy a děsu,

snad zahynu strašlivým dědictvím zapadlých předků.