Po cestě šel starý žebrák usláblý a chor a bled,

Po cestě šel starý žebrák usláblý a chor a bled,

na zašedlý, tvrdý kámen u cesty si tiše sed.

Zdálo se mu, že se v tepny horká, žhavá krev mu vlila,

ve všech jeho vetchých údech že mu křepčí nová síla,

že se jarý plamen zdraví prošleh' v celé jeho tělo,

jako by se zašlé mládí z dalekých cest vrátit mělo.

S houští větví teplý vítr deště vonných květů smet

k žebrákovi, jenž tu seděl usláblý a chor a bled.

Vzduch jen sálal. V jeho očích všechno jasným bleskem plálo,

zatím co se jeho duši tisíce snů smělých zdálo.

Maloval je plným štětcem jenom v samém zlatém ryse:

jako hvězdy blýskaly se, jako tÓny třepily se – – –

Přelét den. – A šedý kámen studí, chladí jako led,

na němž dosud žebrák sedí usláblý a chor a bled.

Třese se – a jeho oči jako když je ve krev smočí.

Suché prsty probírají otčenáše ze klokočí.

Tichý žebrák souchotinář do dálky se dlouze dívá

na tu bílou, dlouhou cestu, kudy nikdo nechodívá...