PO DÁVNÝCH STOPÁCH.

Po dávných stopách kráčím zas,

hledám tu ztracené chvíle,

cit hledám, který dávno shas’,

cit, jenž tu vzplanul v mládí čas

pod kmenem břízy bílé.

Zde je ta cesta v údol níž,

voda tu z pramene plyne,

kolem táž velká lesní tiš –

ale vše vůkol, dál i blíž,

všecko i s námi jest jiné!

Mladičký lesík k nebi vzrost’,

se stromu pavouk se spouští,

zapřádá cestu dále v hvozd,

moje kde sedí minulost

na břehu studánky v houští.

Vidím ji okem vzpomínek,

ve vlase kytičku vřesu,

boků a ňader mladý vděk...

Ticho však, ať se na útěk

nedá mi do hloubi lesů!

Hladil jsem kdysi tento vlas,

díval se do těchto zraků...

Nyní mě volá jiný hlas,

za ním jdu, v ruce zralý klas,

na západ hořících mraků...

Dále jdu, v prsou stlumím vzdech,

čelo stín večera schladí –

minulost svou tu nechám v snech,

jak jsme tu spolu klesli v mech,

oba když byli jsme mladí...