PO DENNÍ PRÁCI.

Tak, jak by všecko spadlo se mne,

co tíží, prach má, ba i jed,

když v pozdní chvíli, klidné, temné,

si doma sednu naposled.

Sám s sebou, oddán duši svojí

a zraku, který nevidí,

co shonu, slz a bídy stojí

tak zvané štěstí u lidí.

Ty neřesti a plahočení,

surovost vášní, babský jek,

jež v mrzáky nás lidi mění,

bytosti – na smeť písmenek.

Svět jiný se mi otevírá,

pln vzduchu, čista, míru, hvězd –

volností, svatem všehomíra

i hruď má volnou, silnou jest.

Dech svatý blaha onou chvílí

jak celým světem kol by vál

v tom vědomí, jež ducha sílí,

že den se práci věnoval. –