Po denním shonu.

Po denním shonu duše zmdlený kalich

rád jako poupě v sebe zavírá se,

svět větší, lepší v původní své kráse

mu kyne po všech všedních trudech malých,

v něm pravé centrum duše v změnách stálých.

Co zkalil den, noc vrací v hvězdném jase,

z všech barev, které v tonech rozespalých

již bledly, vesny svěžest usmívá se

po denním shonu.

Po prašné pouti, která věčnou zdá se,

po cestách vedrem na poušť okoralých,

po vřesku, ruchu jako na oase

v sabatu tichém citů rozháralých

vzplá myšlenky jas, věčnost v proudném čase

po denním shonu.