Po dešti v háji.

Juž krásný azur nad zemí

své modré oko čistí,

kraj celý zvučí písněmi,

i rosy pln je každý květ

a v háji zdobí každou snět

zas hebké svěží listí.

Prach cesty, deštěm skropený

zas k vlhké přilnul zemi

a lopuch temné lupeny

svým lícem vůkol do šíře

se leskem jako vějíře

a svítí krůpějemi!

Drozd v lípách dal se do trilků,

a v šumot sněti buků,

a tlupy zlatých motýlků,

jdou zevšad jako hvězdný mrak

sem v háj, kde svatý máje pták

zas volá sladce – kuku!

Jak víno hustě rozlita

zář slunce skví se vzduchem.

Svit zlata v jilmy prokmitá

a z kůry břiz plá jasný mok,

kam zbloudí jen tvůj lehký krok

po loňském listí suchém!

Teď svahem strání výslunných

tvá stezka v úval mizí.

Zde lednáčka tě vítá smích,

a z vrb, jich koše vroubí břeh

vstříc modrá se ti řeky běh

jak živý tyrkys ryzí...

Zde, tajná kde jsou města vil

a tmavá sídla skřítků,

déšť nejdél byl se zastavil

a prcha jeho bohatá

tu zarosila poupata

i keřů každou snítku!

A v šerém stínu alejí,

jež stezku tvou zde kryjí –

zříš rýhou vrytých kolejí,

jak zurčí k tobě o překot

dvě jasné stružky bystrých vod

svou jarní poesii!