PO DEŠTI.

Už jenom sem tam krůpěj v kaluž padá,

a nebe modré úsměv jediný.

Dvůr září vlhký. Dívka jde jím mladá

odnést si z deště domů květiny.

A starý truhlář, který dole bydlí,

jde na dvůr z bytu, slyším kroků ruch,

klec s kosem v ruce, ke zdi staví židli

a věsí klec zas na ten čerstvý vzduch.

Za jedním oknem svíce zřím se chvěti,

teď kdos to okno s pláčem otvírá.

Ó, duše volná, což se ti teď letí

tím jasem, modrem, vůní vesmíra!