PO DEŠTI

Z přemíry štěstí, proto pláčeš,

pálilo příliš slunce lásky mé,

den dlouhý byl a jásot rána

znavilo dusné poledne.

Klid napiatý a těžký mdlobou

blesk sirný rozťal z očí tvých.

Zlý byl jsem, mužsky hrubý?

Zapomeň slov mých bláhových!

Jdou kapky slz – pak celý příval,

tvá hruď se dme a chvěje vzlykotem.

Chceš, abych stál a chmurně ven se díval,

jak z oblak déšť se leje hrkotem?

Déšť ustává. Už neplač, drahé moje dítě,

zulíbám dětské, vlhké líce tvé!

Schnou kapky deště po sklech stékajíce.

U večer vlahý spolu půjdeme.