PO DLOUHÉ ZIMĚ.

U mého lože, v němž chladno tak dlouho již vládne,

jsi stanula s útrpností a rozehřála’s je...

rozechvělý polibek tiskneš v smutné mé čelo –

Chápeš ten smutek, jenž rozplizle sedí

neúprosný a surový na mojí duši?

Já plakal s Tebou... Srdce se chvělo

smíseným pocitem tepla a zimy...

Ty dlouhé zimy stonavého mládí

jsi přišla zničit teplem své lásky!

Snad půjdeš se mnou v zahradu onu,

kde rdí se mák planý a kde zoufale chrpy

o milost prosí, žalmy štkajíce.

Ubohá, ztrýzněná vzpínáš bílé své ruce...

Eh, – k čemu to všechno? Pěstí rozdrtím,

co staví se v cestu, a v ruinách toho

gotický zbuduji chrám Jediné Lásce! –

Cítíš ten vzdor, jenž duší se line?!