Po dni plném slunečního lesku,

Po dni plném slunečního lesku,

jenž se v půvab oděl tisícerý,

ohnivými ozdobil se péry,

po dni plném jasu, světla, blesků

den se vznořil zármutku a stesku

zachmuřený, truchlivý a šerý,

– v jeseni je sotva tmavší který –

jako vzlyk když zavzní do potlesku.

Štíhlý bambus nad hlavou mi šumí,

bledý přímrak barvy květů tlumí,

vzduchem letí sen, a táhnou dumy:

Nesmí člověk vybíravým býti,

trpělivě musí za vděk vzíti

s každým ránem, jak se právě vznítí.