Po dokončení parafrásí romancera o Cidu.

To lidé byli!

Ti v skutku žili!

To byla práce, vzlet a vzruch!

To byla cti žízeň

a lásky zlá trýzeň

a za vším ideal – či Bůh.

Jak my jsme chabí,

neteční, slabí,

jak sevření jsme v jeden kruh!

Ti byli tak velcí,

jak my jsme mělcí –

Čím splatíme svůj velký dluh?

Dluh k duchu dědů,

my z malých středu

žijící v stádě jepic, much,

stíny jen stínů,

neschopní k činu,

my děti nadějí a tuch?

Bez víry, lásky,

čtem o nich zkazky

jíti za nimi, je každý hluch,

náš hasne plamen,

poměrů kámen

v tříšť drtí v ráz náš křehký pluh.

Žijete přeci,

mstitelé, reci,

váš žár snad zcela neutuch’;

shnilou snad krví

ideal prvý

vzplá vnukům pozdním – nový Bůh!