Po dokončení překladu FAUSTA

Jsem s prací hotov, která není moje,

jsem hotov s prací, jež je víc než má;

v ní tajemství je ztělesněno dvoje,

a sama k čemus třetímu se zná

jak světla pruh, jenž, nad národy stoje,

co protilehlé, kruhem objímá.

Já v div se hroužil cizí vždy, vždy větší,

až nejhlubší jsem poznal: zázrak řeči.

Dvé vůdců temnotou a po úbočí

mne chránilo, když hrozil pád či zvrat.

S tím jedním jásám: Blažené vy oči!

S tím druhým šeptám si: Jen děkovat!

A třetí hlas – nechť hlučí svět a sočí –

mi probojovat pomoh klidný řád:

Být světle vhroužen v oko geniovo

a vědět: Na počátku bylo slovo.

A bude na konec! Neb v moci slova

je krása obrody, již má jen čas.

Jsem s prací hotov, jež, vždy nehotova,

kdys bude jiným podniknuta zas,

až – zmlazující se a věčně nová –

řeč přijde někoho si pozvat z nás.

My zažíháme ohně. V horách vanou

a příštím bratřím hoří v uvítanou.