PO DRUŽCE TAKOVÉ...

Po družce takové, jakou si zvolil pták,

když z jara pocítil, že nemůže být sám –

když kolem dokola už bylo smutno tak,

a každý hnízdo měl, jen on byl ještě sám –

Po družce takové, jakou si zvolil pták,

tak rodem blízké mu, jen sladší let a zrak,

klidnější let a zrak –

Po družce takové, takové toužívám!

Oh, družku takovou mít, jež by létala

tak volně ve vzduchu, jak létám jen já sám –

leč se mnou zároveň zas pod krov slétala,

když tepla, úkrytu ve hnízdě hledávám!

Bezpečno, teplo hnízd! Jak to ocenit zná,

kdo křídlatý jak já a přec tak slabý pták,

prostorem vychladlý, svá křídla znavená,

a tolik znavený a vyděšený zrak,

opory, tepla zapotřebí má –

prchaje tam a sem

před Žití Ostřížem,

prchaje sem a tam,

a přece nemaje se vyhnout, ukrýt kam...

Po družce takové, jakou si zvolil pták,

když z jara pocítil, že nemůže být sám –

když jaro v hrdle měl, a cítil, ubožák,

že nikdy nemůže to vytvořit si sám,

co by, co druhé já, tvar jeho mělo mít,

dál po něm mělo žít –

Po družce takové, takové toužívám!

Ba družka taková, jež, ptačí samička,

by třeba nezpívala, jako zpívám sám –

však, jež by, že víc klidu, v těle tepla má,

svou péčí a svou krví dovedla

tvar pevný, teplo dát,

čemu tvar, teplo dát já nedovedu sám!

Ba teplo pro plody, ba družka oddaná...

Tu umí ocenit takový chorý pták,

jenž tělo prochladlé, svá křídla znavená,

přec ve svém hrdle zpěv a v nitru touhu má:

to vytvořit,

tomu dát žít,

co dále žilo by, co druhé jeho já...

Po družce takové, jakou si zvolil pták,

když z jara pocítil, že nemůže být sám,

tak rodem blízké mu, jen sladší let a zrak,

klidnější let a zrak –

Po družce takové, takové toužívám!