PO DUŠIČKÁCH.

Den dušičkový, sychravý

se setměl; závoj mokravý

se spouští na mrtvých nivy; –

domů šli živí.

Světélka hasnou nad rovy,

tu tam jen ve šlář mlhový

některé kmitavě svítí

na splyhlé kvítí.

Nad rovy dechu nehne se,

dole tak tvrdě dříme se;

kdes jenom vzdychne to stenem, –

v tom opuštěném.

Vzdech jeden, druhý...; z hlubiny

pak stlumený kvil jediný

se zachvěl přes svaté pole: –

v těch šachtách dole.

Dušičky, bledé chudičky,

co světem šly jak bludičky,

ve vlhkých hrobech se budí;

ta zem tak studí!

Ze stlelých rakví, z hrobních stěn

se dobývají hlínou ven,

sedají na rov, až bělí

se hřbitov celý!

Tak sama každá! – jeden květ

dřív, ani teď, jim nedal svět...

Zda oči od světel clání,

že tisknou je dlaní? –

Dušičky, bledé chudičky,

se shlukly, – světem bludičky, –

v přítmí velkého kříže

blíž k sobě! – blíže.