Po dvacíti letech.

Kraj nepoznávám. Starý les

juž zmizel, mlází tady dnes,

vše jiné, stráně každá strana

jest jinak rozoraná.

A novou mezí kráčím sám,

zrak upřen k lesu přemítám,

co z kmenů starých, jež tu vzali,

na rakve rozřezali!

Proč na rakve? – Co jsem to řek’?

Z nich rovněž mohli kolíbek

pro mladé štěstí nadělati.

To vše se v jedno vrátí!

A mohli, dím si potají,

z nich nadělati šalmají,

tak aspoň lesa hudba stálá

by dál v nich echem hrála.

To mohli. – Myslím po chvíli,

je nejspíš všecky spálili

a krbu poesie milá

se jimi oživila.

V zmar nepřišly, nechť svalstvo těl

se rozsypalo na popel,

přec duše hvozdů rozšumělá

z nich dále v krbu pěla.

A jak jdu dále, zase zřím

je pod nebem stát večerním,

na zlaté nebes pláti půdě,

na otců černé hrudě.

Vím, jejich potomci to jsou,

jež tyčí se to snů mých tmou,

však jako dědů velké rysy

se v azur stejně mísí.

Zda s námi bude rovněž též?

Ó srdce, divým taktem spěš,

máš časů méně v čin a snění

než stromů pokolení!

A nemůžeš se ani ptát,

čím lidstvu se kdy můžeš stát.

Prach, popel, který vichr smetá,

jest jediná tvá meta!