PO DVOU LETECH.

Dvé let, co jásot zavlál českým vzduchem,

že unikli jsme mrzkým řetězům!

Ples náš hřměl jedním hlasem, jedním duchem

vstříc geniům a rekům – vítězům,

když svobodu svou vítal národ svorný,

slit v kovový štít lví a v tábor nerozborný.

Dnes chmurněji... Ta svoboda tak mladá –

a již má rýhy strasti na čele!

Hle, jarý strom, a již mu listí padá,

jak chladná jeseň když ho nastele,

a s větví lípy odervány vlají

ty její listy, jež se srdcím podobají.

Dvé let, co padlo násilí, jež ve dví

nám rodnou zemi chtělo roztrhat...

dnes, národe, ti z těla živé ledví

i srdce vlastní syn chce promrhat,

jsa sveden zámeznými parricidy,

chce zapříti svůj rod a národ rváti v třídy.

Slep důvěrou v lež bludověry cizí,

že k smíru vede lidstvo nových dob,

kde nebude než spravedlivost ryzí

a po národních záštích ani stop,

hluch k pravdě jest, že ti, kdož tak se chlubí,

vše, co jest plemen jiných, záštím dravě hubí.

Snět odpadá-li s národního kmene,

svých plodů aby jemu nenosil,

neb vlky-li mu bují od kořene

a vyssávají mízu jeho sil:

kmen zůstaň sobě kmenem, národ celkem,

i rosťte oba k výši v poslání svém velkém!

Ne, neskloň, národe, se v zoři rudé

těm šalbám beznárodních proroctví!

Co potlačuje národnost, to bude

vždy nejotročtějším všech otroctví

a barbarstvím, že černějšího není,

neb zmrzačuje ducha celých pokolení.

Ne, nikdy neustoupíš, rode český,

zpod praporu, jenž věkům znamená,

žes národem! A nikdy s dějin desky

ni zášť, ni blud, ni zvůle vzbouřená –

nechť drásá nebo líže, lže či bode –

tvé značky nevyhladí, věrný, český rode!

A hvězd-li ptáš se, zdalis blíže cíle,

když hrozí rudý Mars i Hladolet,

a zvíš, že došels o krásné jen chvíle

vpřed k metě, ale nazpět o sto let,

a znova v těch, kdo zchladli bez účasti,

zas křísit z mrtvých musíš lásku k vlasti:

Jen vzhůru srdcem! Neklesejž ti víra!

Z nás každý rozpal nadšením svou hruď,

vzplaň srdcem v buditele, v bohatýra

a lásce k vlasti apoštolem buď!

Ať povel, zákon, skutek, slovo přímé

všem hlásá: V znamení té lásky zvítězíme!

Ať utuží se vůle v nás co skála

a zcelí národ! Dob ni věků svod

ni padesátá internacionála

si nesmí podmanit náš český rod!

Dvé let, co svobodě jsme hlédli v líce –

patř, národe náš, v její tvář let na tisíce!