PO FUNUSE...

Plakalo sborem devět Mus

a plakalo tak hezky,

to umřel jeden genius,

byl genius to český.

A ležel v rakvi v květinách,

když vydech duši k ránu,

však v srdce svého hlubinách

krvavou nesl ránu.

Trnový věnec na čele

a na rtech úsměv bolu –

smuteční stojí přátelé

kol rakve vzhůru, dolů.

A měl mít růže, kam jen stoup,

a vavřín měl mu kvésti,

a mramorový lásky sloup

měl za živa ho nésti.

Šest valachů jde ve blátě,

vůz zlatý jak lod pluje,

notábl v černém kabátě

potichu resonuje.

Však prstem nehnul, dokavad

ten živý trpěl v díle

a mohl v jaré síle mlád

své všechny stihnout cíle.

Tenkráte měl se státi div

a žurnál mluvit čelný,

moh pár let ještě býti živ

„náš nenahraditelný“.

Gaminů dvacet vařilo

kašičky jedovaté

a jimi pilně krmilo

to srdce jeho zlaté.

Však žádný nebyl pohotov

býkovec neb hůl z trnky,

by zmalovaly beze slov

ty utrejchové hrnky.

A budou dále bez rány

tančiti plni cnosti

morální svoje kankány

v nejlepší společnosti.

Duch čistý letěl k obloze

ve věčné vnořen snění –

jak připadlo mu uboze

to pozdní rozhorlení,

ty fanfáry, to troubení

do nových lží a půtek,

to krokodýlí truchlení,

ten papírový smutek! –

Tak dokud v písni stohlasé

nám slovanská řeč žije,

žít budou v horkém zápase

geniů tragedie.