Po Hamletu

Jaký to útok překotného jara!

A černá vůně jak se kouří z niv!

Proč, kam se štvát? Je vše jen dým a pára.

Chceš mdlobu střásti? Smrt tě doštve dřív.

Co škube nitrem tvým? Jsi prach a hlína.

Výsměšné slunce v kraj se opírá.

Rychle se žije. Rychlej zapomíná.

Lehce se žije. Věčně umírá.

Co vnímáš? Mluv! Mluv slova, slova, slova.

Zvon. Špitál. Pole. Kočáry. A vlak.

Na nový hřbitov prchnu ze hřbitova

jak ten, v nějž zakloval se smrti pták.

Cos láká hlasem tichounkým a tišším.

Mně nikdo nezemřel. A přece štkám.

Já slova, jimiž vábí dálka, slyším.

Pojď. Odejdeme. Proč? A kdy? A kam?

A černé hlíny kus by vzít se chtělo

a na živé ji tělo nasypat.

Snad přijde spánek, jímž se ztiší tělo

a bude bez křečí a mdloby. Snad...

Stem paprsků den mladičký už nassál.

Tisícem pocelů mne láká zem,

bych poklek, líbal, rozběh se a jásal –

ta černá půda, půda před březnem.

A přece vím, že pod oblohou zdejší

v předjarně rozdýchaném životě

ze všeho na světě je nejžhavější

ze smrti děs a láska k nicotě.