PO HAMLETU.

Když mi před očima dokonána

temně blízká, dlouho váhavá,

strašná sudba nešťastného Dána,

vplížila se matně mlhavá

jeho podoba pak mému mozku

v olověný spánek. – Jako duch

v siné tmě stál bledý kralevic

nad zející jamou; hrobů kruh

obkličoval jej. On v nepohnutých

prstech žlutých, jak by byly z vosku,

lebku svíral; v očích jejích dutých

zkoumal věčné Vše a věčné Nic.

Mluvil k lebce slovy záhad krutých,

o než rozbíjí se myšlení

jako v skalách mořské vlnění

v divokou jen pěnu šílení.

Tajům těm snad mrtví rozumějí,

duše má však nechápala jich;

děsno bylo v závratném jich reji.

V jediný jen polojasný mih

pronikavá otázka se chvěla,

ohromná! Jen té jsem rozuměla.

„Být – či nebýt?“ otázka ta zněla.

V okamžiku, jako bývá ve snu

nebo v bájích čarných prasvětů,

obraz proměněn: ne Hamlet jeden,

na tisíce náhle Hamletů

na prostoře stálo v hustém těsnu;

zástup rostl, již byl nepřehleden;

stále však mu přibývalo hlav.

Dole z jam a z rozryté kol půdy,

z rudých kalů, v nichžto bředl dav,

čněly rozmetané koster údy,

kostry celé, hnáty nesčíslné,

kusy lebek v spoustě hrůzyplné.

Všecky ruce zdvihaly z ní lebky;

všecky oči s děsem zřely na ně,

s pláčem, ustrnule, zadumaně.

Pak se z davu sborem ozval hlas,

mdlý tu onde, jako vzdech jen hebký,

tam jak bolný vzlyk a k nebi prosba,

jinde jako zoufalcova hrozba,

tu jak bouř, jak temný zemětřas;

hlasů směs, jich výkřiky a lkání

v příšerné se slily zavolání:

„Být – či nebýt?“ – Žas mi sevřel ducha,

zmrazila mě zdrcující tucha,

že ten dav, jenž smrti zírá v oči

a kol něhož všude hrob, kam kročí,

nešťastné je spolné vlasti rod,

národ kýs, jenž ptá se v teskném chvění

na osud svých příštích pokolení:

Být – či nebýt?! – Hle, tu v šeru tmavém

náhle kmitl z dálky světlý bod,

blížil, šířil, prolínal se davem

jako dlouhý, přenádherný blesk.

Lepý stál v něm zjev, sám čirý lesk;

přioděn byl slunným zlatohlavem,

z líce krása, z očí láska plála,

řeč jak z chrámu hudba z úst mu vála,

an jak genius stál nad hřbitovem,

mluvě tichým, podmanivým slovem:

„Slyšte mě, vy mrtvých dědicové!

Nemluví-li k vám jich němota,

nechť vám za ně hlásí moji rtové:

Přijímejte svátost života!

Svátost větší, než i smrt je slavná!

Přijímejte skvostný žití úkol!

Nechtějte jak mrtvých drahé kosti,

hekatombou rozsypané vůkol,

živi práchnivět již bez činů,

bez plamene vůle, v zoufalosti,

skleslí v muka chabá, k smrti znavná!

Dokonejte dílo hrdinů:

vzdejte život, na živých však poli,

aby kvetl, rodil úhor holý!

Mrtvým vyrván z ruky vprostřed dráhy

dělný rýč; ať vaše dlaň jej záhy

k svaté práci z trosek pozvedne!

Oni mřeli za vás, vy pak za ně

žijte zmužile a požehnaně!

Jim co vzato, vám to za ně dáno!

Z noci jejich vám jen svítá ráno,

vám jen vzejde den i poledne!

Bratři, děti mrtvých! Vstaňte, vzplaňte!

Dědictví své milujte a chraňte!

Perlík práce, jenž vás potem zroní,

v slavnost budoucna ať dnes vám zvoní!“

Probouzím se, přemítám snu zvěst...

V černé noci hoří jiskry hvězd.