PO HOSTINĚ

Dozněla kota, ztichly šámizeny,

a géše, pestré můrky, křídla skryly,

šly domů spát. Snad příliš rozjařeny

jak hosté mí. Neb skvostné sake pily.

Tož do zahrady otevřel jsem stěny,

kde v rybníčku se chvěje měsíc bílý

a voní kosatce. A tílko ženy,

jež zůstala, teď svírám v noční chvíli.

Noc mléčná vějířem svým něžně mává

na horké tváře, rozjitřená čela,

noc sladká... Ale sladší Takigawa.

A proto ruka má pod rudý hedbáv sklouzla

jejího kimona... Pro kouzlo těla

já zapomněl jsem, noci, tvého kouzla!