Po hříchu

Jdu jako zmámen,

je skončen hřích;

proč po tobě ten kámen

jsem bídný zdvih’?!

což mohu koho více snad

než tebe milovat?

To byla touha

jen rozkoš pít,

mé tělo byla ústa pouhá,

můj vyvřel cit

jak sopka v náhlém plameni –

proč nestoup’s v cestu mi?!

Já trhal s stromu,

zkad kynul, plod,

v tak divném světla lomu

mně zdál se hod;

strom, vím, ten nebyl zahrad z tvých,

plod zhořknul na rtech mých.

Teď odboj zlomen,

kdos vyčítá;

jak zůstat neohromen,

když hlas se ptá

tak sladký, hořce dojatý,

hlas s kříže: Synu, také ty?!

Skrýt kde se mohu

jak Adam též?

jdeš v náruč svému Bohu,

když prchnout chceš,

co běh můj děsem šílený?

jdu mezi jeho rameny.

Tu kyne sluje,

jak výheň skví,

mne vroucně přitahuje

to tajemství:

v té výhni hříšný pohřbím se...

v ní nový – rodím se!