PO JARNÍCH SNĚZÍCH.

Tvoje láska, moje bolest

ujaly se duše mojí,

a hle, není ani stopy

po zmatcích a nepokoji.

Moje bolest rozorala

dno mé duše v brázdy země

a tvá láska v klín jich sila

divuplodné jakés sémě.

Přišlo jaro, povolily

slední ještě zbylé sněhy,

dravé mladé jarní vody

opouštějí svoje břehy.

Zaplavily všechny lány,

rozlily se na úhory,

a té půdě nakypřené

naplnily všechny pory.

Šedé zbytky starých sněhů

tetelí se po úbočích,

jenjen že se nerozplynou

před tím slunkem v našich očích.

A tam dole na rovině

černá hrouda rozpadá se,

aby z klínu vzpučet dala

lístků smaragdové kráse.

A mé duši, omámené

tisícerým jara chvěním,

zdá se, jak by kdosi dával

svatý slib jí nad osením.

Až se léta kalich vzpění,

nezaplane do tvých zraků

krutý výsměch bolesti tvé

ze záhonu planých máků!