PO KALNÉ ŘECE LEDY PLULY...

Nám do tváří tak ostrý vítr vál.

– Po kalné řece ledy rychle pluly.

Mně zdálo se, že se tak žene dál

se silou všech, kteří v ní utonuli.

To síly zvuk jsi tehdy slyšela,

ve vlnách sílu jedné řeky pěti.

A proto jsi se tolik zachvěla,

jak nezřel jsem tě nikdy se tak chvěti.

Vzdor proti větru tělem mým se chvěl.

– Po kalné řece ledy rychle spěly.

Já o tragice lidí přemýšlel,

jak na sebe tak těžce narážely.

A ohléd’ jsem se... Stálas’ vedle mne.

Tak bázlivě a mlčky na řeku jsi zřela.

Nárazy těžké, vzdechy tajemné...

Proč aspoň mne jsi tehdy neviděla!

Snad v jednu noc se náhle probudíš

a starý děs tvou duši opět zmámí.

To snad v tu noc huk řeky uslyšíš,

a v proudu uzříš mne, kru mezi krami...