Po klekání.

Kdy večer tajemný k nám lehkým kročejem

skrýt spěchá údolí i květná, svěží lada,

a tichým na zemi být hostem sobě žádá,

tu zavzní klekání. Co dum a bájí v něm!

A pak zpěv pastýřů se ozve. Stáda různá

jich píseň svolává tak vážná, teskná, luzná,

vždy slaběj’ zní – až noc vše skryje klidným snem.

Tak Lásko, dozní-li Tvé v duši klekání

po dnu, jenž krátký byl, a večer juž se stmívá,

Tvé oko naposled se v slzách na nás dívá,

pak stáhneš záslony a zpíváš ku spaní.

A jest ten tichý zpěv tak smutný, zádumčivý

jak píseň pastýřů, jíž prostřed stmělé nivy

svá stáda volají, ztracená po pláni.