Po klekání. (2.)

Už doznívá; duch na dozvuku stojí,

a s dozvukem se dál a dále tratí,

a s dozvukem rozplývá v nekonečno,

však duch i dozvuk – už se nenavrátí!

Kam myslí člověk, když mu rozkoš vzata,

jíž zdobil život si, jíž srdce plálo?

A kde ta říš teď, o níž v svatých touhách

se prvním snem mladistvé duši zdálo?

Ba nic! a nikde! teď ten život krásný

jen zvuk, žalostný sten, jak po klekání!

V něm ještě jednou duch si rozkoš stená,

co přijde pak – je bledé vzpomínání! –