Po kraji bloudím...

Po kraji bloudím, nemám stání doma,

mé srdce bouří, chví se hruď;

sám k sobě mluvím ubledlýma rtoma:

Co jsem, co budu? Bůh to suď!

Kam duch se nese, kudy noha kráčí,

všude mi k pláči. –

Teskno mi, žalno, upomínky samé,

a každá na dvě strany meč,

a jak ten život svádí nás a klame,

a velí: na té zemi kleč,

jež pro všecko, co vzešlo z ní, má stánek

na věčný spánek. –

Po polích kráčím; jaro juž se budí –

jak divně vždy ten jímá čas –

tu zapipnutím skřivánkovy hrudi,

tu kočičkou chce s jívy zas,

jíž dcerušce jsem ondy hladil oči –

leb se mi točí! –

Ouvozem chodím; na tom jeho svahu

kdys s dcerkou umdlenou jsem sed,

čím víc jsem hleděl do těch drahých tahů,

tím více chvěl jsem se a bled,

bálť jsem se o ni, když mi řekla v poli:

„Nožičky bolí!“ –

Zatáčím k lesu, sasanky kde rostou.

zde v posled s Liduškou jsem byl,

a rukou kytku neumělou, prostou,

z těch jara poselkyň jí vil,

v očkách jí samé hvězdičky se třásly –

hrozno, juž zhasly!

Jdu ňádrem luhu. Plno kvítí všude

a v slze taje ňader vzdech;

o, doufání, ty věčný lidský blude,

co vypátrat’ chceš ve květech?

To, co se v slunci tajemně tak mění,

dítě tvé není!

Domů se vracím, skloněna je hlava,

chtěl okřát’ jsem, leč nelze přec,

zor sláb dřív, zrudnul náhle do krvava,

hruď klove smutku krkavec;

všude a všude, kam jen nohy šinu,

hynu a hynu! –