PO KUTNOHORSKÉM DEKRETU.

Tři hlasy Češi, čtvrtý druzí mějte!“

děl Václav král. „Nuž, k odchodu se mějte,

kdo s rozkazem tím nejsi spokojen!“

A na pět tisíc šlo jich z Prahy ven.

Šli od přátel a druhů provázeni,

šli ve hněvu i v lítosti i v snění,

šli ve shodě i v hádkách mladistvých.

Tři v krčmě sedli, sílit nohou svých.

Byl Němec prvý, druhý z Uher říše

a třetí Polák snivý nanejvýše

a na rozchodnou dali nalít číš.

Tu Němec děl: „Jdu v otců Rýnskou říš!

Tam vína sladší jsou než z české révy;

co pravé víno jest, zde nikdo neví,

a co můž sladšího v tom žití být,

než Rýnské víno v Rýnském kraji pít?“

Dí Uher: „Sladší za víno mám změnu,

když mohu milovati z Uher ženu,

kdo může sladším něco v světě zvát

než děvče z kraje svého celovat?“

Pak Polák dí: „Snad máte pravdu, bratří,

leč první cena, po mém, tomu patří

- chtěl bych to úkojem své duše mít, –

kdo za vlast rodnou krev můž’ vycedit!“

I přiťukli si přátelsky druh s druhem

a rozešli se zkvetlým v máji luhem,

zrak k Praze obrátili, ret jich vzdech...

A v čas se naplnilo přání všech.

Ten, co šel k Rýnu, s tváří plnou nachu

pad’ zpitý do němoty v Bacharachu,

a ten, co na Dunaj šel, do Uher,

zahynul v náručí té země dcer.

Však jun, jenž toužil za vlast mříti s klidem,

pad u Grünwaldu s odhodlaným lidem,

krev junáckou rád za vlast vycedil

a žehnán jest, byť jménem neznám byl.