PO LÁSCE

Horoucně věřící

se modlívaly ruce,

vášnivě hřešící

nás tiskly k sobě prudce

tak vonící a sněžné,

do dlaní vztažených

chytaly slzy něžné

i rozperlený smích...

Když věřit přestaly,

vše uvážily chladně,

hřešit se zdráhaly

a odstrčily zrádně.

V dnech, jež nás neuprosí,

náramky zvonily.

Neb křehkého v nich cosi

ty ruce rozbily...

Když vše jsi vyzpíval

na housle svoje vroucí,

svou dravou píseň hrál

jsi ve strun výši mroucí,

tvá hvězda klesá s výše

s výkřikem posledním.

A mizí v hloubce tiše,

hrozné svým mlčením.

Tvé krve kapky stydlé

se lesknou rubíny

na zlomeném tom křídle,

jež kleslo v hlubiny.

To láska krvácela.

Musila dobouřit,

že jinak neuměla

než pohasnout a mřít.