Po lektuře.

Den mladý ve mlh řase

juž zlaté oko otvírá,

v mdlém lampa hoří jase,

my celou noc čtli Shakespeara.

Na rameni tvém má hlava,

tvůj v knize byl i můj zrak,

to rozkoš, radost a sláva,

číst celé hodiny tak!

A reci, králové, bozi

a šaškové a žebráci,

ti s vínky, ti bosonozí,

vše v směsi teď se potácí.

Jak v život hlučný a plný

my zřeli magickým zrcadlem,

pod námi vlny a vlny a vlny,

my po nich letěli snem.

A ruka přec cítila ruku,

tvář dechu cítila žeh

a srdce ve stejném nám tluku

se třásla jak v tenatech.

A hodiny noční ty spěly

na hlavách a v klínu květ,

a kdesi v mrak růžový celý

byl ztopen celičký svět.

A my jsme čtli bez oddechu

vichřicí veršů vždy dál,

z obrazů čarovných v spěchu

kdes nejeden polibek vstal.

A okřídlen jak motýl plachý

do drahých vlasů tvých sjel,

v hruď radost nám, do tváří nachy,

v sluch hudbu střás’, a v duše pel.

A čtli jsme a čtli jsme. V tom z dola

hlas ptačí nesmělý tik,

to slavíka – myslíš snad – volá

po družce jásavý vzlyk?

Ne dítě! – tvé oči se kalí,

čím oko dne plá víc a blíž,

to jásá skřivánek z dáli –

Ó běda! to jitro jest již!