Po lektuře divanu Jehudy Haleviho.

Duše, zpitá Bohem svým,

jíž svět nebyl tajemstvím,

věštec, mudřec v sporu v tobě,

jemuž klíčil život v hrobě,

který v žití viděl hrob.

Lidu svého z bědných dob

výkřiku ty zosobnělý,

obsáhlý jak vesmír celý!

Boha věčný žaltáři!

Apoštole, trpiteli,

sladkých rhythmů kováři!

Poutníku a mysliteli,

dojmů, vznětů rybáři,

zlatá včelo, ohni vřelý,

ve snů říši vladaři!

Kde zvuk, jenž by nebyl tvým?

Barva na tvé paletě

k povzletu i odvetě

která chybí? – V mrak a dým

jak tvář halí cherubim

pod dohledem Boha svého,

Tebe ze všech jediného

slyším v hloubi zmítaného

srdce znít a s Tebou zním.