Po lektuře Shelleye.

Pološero – polotóny,

ze dna moře puklé zvony,

tiché hymny, bouřné stony,

propast dumy, bezdno tuch;

jiná řeč těch nemá zvuků

pro zoufalství, ples a muku,

srdce to jen hádá v tluku

platíc štěstí, bolu dluh;

moře přitlumených vzdechů,

bystřina co šepce echu,

co sní rosné perly v mechu,

křídel mšic a třtiny ruch;

v člověku i ve přírodě

obrovský křik po svobodě,

v kterém jásá v plesné shodě

v neznabohu věčný Bůh!