Po letech doma zas.

Po letech doma jsem a v pustý hledím sad,

kde vítr burácí ve staré hruši.

Nesmírná tesklivost, jež z tmavých zeje lad,

jak dračí spár se zatíná v mou duši.

Zde kdysi skotačil jsem bez viny a mlád...

– roj žhavých výčitek dnes hlavu kruší!

Ten dvůr a zahrada jsou toho jevištěm,

co neoželím za svůj život celý;

dnes dvůr ten osiřel a bez hlesu je něm,

dřív tváře hravých dětí zde se rděly,

zde malých rozpustů se odbývával sněm,

a sad i stáje hlasem jejich zněly.

I v této světnici, jež ticha jako hrob,

kdys denně hrál si hošík růžolící,

zde ještě hraček pár, ty zbyly z oněch dob,

jak ztraceného ráje pamětníci.

Dnes, duše zbavená všech liliových zdob,

zde hledám kotvu bludnou pro lodici...

A starou modlitbou, jíž matčin chvěl se ret,

své duše hojím zanícenou ránu,

já poutník zemdlený, jenž zašel v cizí svět

a v šeru bloudil po neschůdném lánu,

až našel přítele, jenž za ruku ho ved'

do země otců, když svítalo k ránu.