PO LETECH...

Byl jarní den – tak slavně všechno plálo,

dnů letních procitala nádhera;

v zeď starou, zimomřivou slunce hřálo,

jež u zahrad se táhla kláštera...

Na stupních kostela směs cárů leží

a v nich se choulí všelijaký tvor,

plá oko zkaleně a vous se ježí

a z hadrů páchne špíny bědný mor.

Zřím kaleidoskop zavržených lící,

jimž vzata naděje už veškera,

jen na polévky čekají tu lžíci

u vrat té nemocnice kláštera.

A trochu opodál, kde slunce zlatí

zeď starou, plnou lásky symbolů,

dva muže belhavé zřím v záři státi –

a slyším hovor spjatý pospolu.

„Já šírou Rusí prošel s legiemi,“

i vyňal z kapsy papír zvetšelý.

„Já u Verdunu, ve francouzské zemi,“

děl druhý, „prožil boj jsem veselý...“

Byl jarní den... tak vítězně vše plálo,

dnů letních rodila se nádhera –

jen v srdce mé cos mrazivě tak válo

z těch stínů dvou, tam u vrat kláštera.