Po letech hněvu.

Již’s přišla pozdě duši mojí vštříc,

ba pozdě sklonila se Tvoje líc

s úsměvem lásky, touhy, důvěry

na chladná moje prsa, hledajíc

v nich tentýž čistý zápal bez měry.

Nač ostychem ta smutná slova tajit,

že souzeno nám pozdě již se najít?!

Když hledal jsem Tě, dětsky nedočkav

svým každným snem a dechem, rozepjav

mladistvou náruč – bez účasti

Ty’s míjela mě jak ten hluchý dav

lhostejných lidí... Teď chceš klásti

dlaň svoji vřelou v chladnou ruku mou,

když je tak mdlou a malátnou!

Proč zemdlí člověk dlouhým čekáním?

proč musí zemdlít? – Těžce ukláním,

jak nechápal bych hloubku svého štěstí,

bezcitnou hlavu Tvojim ku skráním

a zdá se mi, že stejně bych ji snésti

moh’ ku podušce tvrdé v rakvi chladné –

sestárlé srdce snad víc neomládne...

Proč, chudobko má bledá, nezkvetla’s,

když družek Tvojich, jasných sedmikrás

po stráni bylo jako jitřní rosy?

když vonno bylo, teplo, plno krás? –

Hle, černi zbyli na stromech jen kosi,

již ztuhla půda, na všem jest již jiní –

a Ty mi, pozdní lásko, zkvétáš nyní!..

Leč nedávám Ti ruku k rozchodu.

Vždyť v podzimkovou, prázdnou přírodu

zář slunce, když se z mlh vyvine,

vykouzlí často jarní lahodu.

A pro to vratké štěstí, jež mi kyne,

když doby zašlé vzpomínkou mi vzplanou,

já tisknu Tobě dlaň na přivítanou!