PO LETECH NA ZNÁMÉ STEZCE V HÁJI...

Po letech po známé stezce v háji

já pod javory v tichých dumách šel...

Krajina v dřímotné spala báji

při kolébavce neúnavných včel.

Napravo stráň je tu kamenitá,

kde s kůzletem zas kozu pase hoch,

nalevo Vltava plyne skrytá,

pruh polí, lučin, lány řepných ploch.

Ze školy bělostné u kostela

ven do svobody řve tu dětí dav –

na vršku hřbitůvek... zhubenělá

jak věchet babka kývá na pozdrav.

Tak se tu rozhlížím v kraji českém,

jenž ke žni zraje, jak by tajil dech...

je v něm tak dusno, ach, divným steskem

a celý obzor kol plá v plamenech.

Hlava se v dřímotě níže kloní,

usedáš mdlobou, uplývá ti sil,

píseň svou hučivou včely zvoní...

Kdos duši tvou zde tiše pokosil.