PO LETECH V DOMĚ

Tak chmurno, tesklivo v tom domě;

v groteskním světle spoutalo mě

po letech přítmí domu to.

Je dvojsmyslné, přísné šero.

Mne kleteb pálí tisícero,

jimiž zde bylo klnuto.

Od dítěte, jež časně svedl,

šel muž a zpět se neohlédl,

necítil osten bolestný.

Hvízdal si kuplet vesel zcela.

Tu jak by zmije zasyčela:

„Nečestný!“

Po schodišti se chorý vlekl.

Je všechno marno, doktor řekl:

Lék? Kdo zde může léčiti?

V údech tak neskonale mdlo je...

A zmije syčí chmurné svoje:

„Umříti!“

Šla v černých šatech z pohřbu právě

Myšlénky prudce víří v hlavě.

Čas není smutku oddat se.

Odevšad hrozí chlad a nouze.

Co činit? A tma syčí dlouze:

„Prodat se!“

Od soudu, kde byl svědčit křivě,

šel... kams až v nekonečno civě,

horečný oheň ve zraku.

„Kdo chce mi vyčíst?“ prudce křičel,

a temně hlas tu z kouta syčel:

„Bídáku!“

Šla domů cizoložná žena,

objetím ještě rozpálena,

v tom stín jí lehl na líce.

Hlas syčel z temnot plný zloby,

jak vlastní dítě šeptalo by:

„Hříšnice!“

Do noci nad obchodní knihou

on dlel, byl přemožen tou tíhou.

Bojovat, padnout – c’est la guerre!

Toť bankrot zjevně. Co mu zbude?

A z koutů zasyčí to všude:

„Revolver!“

I vlastní krok v tom děsí domě.

Groteskní hrůzou spoutalo mě

po letech přítmí domu to.

Je dvojsmyslné lstivé šero

a v něm zní kleteb tisícero,

jimiž zde bylo klnuto.