PO LETECH.

Svit bílých oblázků hrá v proudu vzpomínek,

a bělejší jsou nežli před lety,

kdy hořkost dětství hledala v nich lék...

Máš, potůčku, mé dětské portréty...

Ty oči bez míru, ty oči plné vzdoru,

tu hlavu neklidnou, plnou zlých záměrů,

jež měla vždycky dosti špatných vzorů

a horších případů, tak smutných v závěru...

Pěsť uvykla si uhoditi dříve,

než někdo ránu, či kus chleba dal...

A po letech jak jsou ty oči tklivé...

Potůčku můj, kam jsi ty oči dal?...

Potůčku můj, tvé dno je tolik bílé,

v stínu tvých břehů květy shlížejí se,

pomněnky něžné, zvonky rozpustilé;

v nich slzy konvalinek zatřpytí se...

Proud vzpomínek vždy víc a víc se kalí

a v temnu břehů mámí černý blín...

To nejsou květy, jež jsme milovali,

a přec těch květů plná hruď i klín...