PO LETECH.

Pro jemný profilek, řasy, jež cloní

očí tak hlubokých, bezedných jas,

všichni jsme tenkrát se bláznili po ní,

spíjel nás ebenem tmící se vlas;

za ní šel kročej náš, za ní náš zrak,

pár jich i propadlo pro krásu její,

v svět jsme se rozešli porůznu pak,

a všem nám zmizela v života reji.

Po letech, po letech, po dlouhém čase,

po letech práce a po bojů dnech

v nádraží náhodou zřel jsem ji zase,

tu, jež se vznášela v mladých mých snech.

Suchoučká, přepadlá, uvadlou pleť,

stála tam, sešlý plášť tisknula k boku.

Z krásy té zářící co zbylo teď?

Jen ten lesk dosavad chvěl se jí v oku.

Lítosť jsem pocítil velikou s ní,

v skrytu se dívaje do jejích tahů,

bylo mi, jako když v sluchu mi zní

pohádka o mládí, o snech a blahu;

ale pak náhle jsem zděsil se, lek’,

jakby to vykřiklo z dna duše mojí:

Vlastní tvé mládí, vlastní tvůj věk,

svadlý a znavený, před tebou stojí!

Bylo to naposled. Zaduněl zvon,

trhavým trojitým zaduněl rázem,

perronem zavířil hlahol a shon,

na perron vyšla, zříc bojácně na zem.

A já šel za ní. A jako když sním,

jakoby zamženým viděl jsem zrakem

pohnout se vozy, vyrazit dým,

mizet ji, mizeti s pádícím vlakem...