PO LETECH.

Jen růži do vlasu – co třeba víc?

Však duše – tehdy jak – ti letí vstříc!

Tak stejně vroucí vždy a plamenná

jde skrýt se zas v tvá sněžná ramena.

Byť osud zranil hruď a srdce rval,

v tvých loktech měkkým život, sladkým žal.

Vše bylas mi, čím žena, sestra, druh –

jen to říc mohu: – Žehnej tobě Bůh!