PO LETECH.

Tak často, když jsem se svou duší sám,

v mém nitru zahřmí láska stará,

a všechny písně, které v duši mám,

se ozvou v srdci jako ptáci z jara.

Mou myslí dávní snové táhnou,

mí rtové po tvém políbení prahnou.

Ó zřím tě, zřím tě, drahá duše zas,

zas zřím tě v prvním květu jara

a slyším ten tvůj měkký, sladký hlas,

jenž duší zachvívá jak píseň stará,

již nad kolébkou matka pěla,

když za hor lemy slunce záře mřela.

A dál, dál vidím oka tvého čar,

jenž vždy mi večernicí svítil,

když vůkol zřel jsem pouze poušť a zmar,

když v nitru svém jsem pouze rozpor cítil...

Ó žel, těch dob již více není –

však krev má ta se dále žalem pění!

Ó vzpoménky, proč bouříte můj cit?

proč sůl sypete v rány bědné?

Což kraššího, než na vše zapomnít, –

či svítí slunce k vůli růži jedné?...

Ó pryč – pryč, marné vzpomínání!

Den nevzejde, když den se do hor sklání! –