PO LETECH.

Kraj ve večerním soumraku se ztrácel

a v mlhy příkrovu.

Já na prázdniny zase jsem se vracel

z nádraží k domovu.

Večerní pára kouřila se z lesů,

ni list se nezatřás’.

Jen známá vůně z mechoví a vřesu

mne ovanula zas.

Ze všeho toho dávná nálada mi

ulehla na duši.

Ty lesy i ten kraj je mi tak známý,

to celé ovzduší.

Tou lesní cestou často dřív jsem chodil

v podvečer za jara.

Svou milou jsem tam na procházku vodil

a čet’ jí Machara.

Mně zamlouval se tenkrát převelice

ten básník lyrický.

Však ona řekla: „Mně se líbí více

Jaroslav Vrchlický.“

Já neřekl ni slova oné chvíle

na důkaz souhlasu.

Však myslil jsem si: Schází, děvče milé,

ti smysl pro krásu.

S ní známost potom udělal si šťastně

tajemník okresní.

Ten nečetl jí Macharovy básně,

však oženil se s ní.

Proč jen tak brzy na mne zapomněla?

já ptal se v úžasu. –

Teď vím už proč: Opravdu, scházel zcela

jí smysl pro krásu.