Po létech.

Ta lávka, kde si mezi nás,

jak duše naše zahlédla,

vždy čistá Láska usedla,

mne starým kouzlem vábí zas.

My mnohý vyplakali stesk,

a v slzách našli úlevu,

nad námi ptáci ve zpěvu,

a slunce hořel čarolesk.

I jak jsme srdcem, duší blíž

se vinuli jak list a květ,

ten koutek přál nám vždycky svět,

a víc jsme nežádali již.

Však žel! Té čisté prostřed nás

čas vrazil oštěp v útlou plec,

než věděl jsem, že jednou přec

těch bolů překročíme hráz.

Svou každý cestou jdeme dál...

Dnes v sadě na lávce jsem zřel,

jak Lásky stín tam krvácel,

a Času stín se děsně smál.