PO LÉTECH.

V ten večer zříš, ač zlatem hoří den.

Tvář její v tmách jak divně rýsuje se!

Byť sebe víc dnes byl’s jí oddálen,

o pochmurném tom snít přec musíš lese.

Snad příliš tragiky měl zlý ten okamžik,

s tvé duše mrazem vášeň kdy se střetla.

Smrtelná vášeň! Slyšíš její vzlyk?

Zříš v zracích těch sinavá ona světla?

Oh tolik krásy, že ji nespatříš

víc ve svém žití. Ráje chvílí těch!

Jak v nekonečné něhy vnik’ by’s říš...

Co rozkoší v těch plálo úsměvech!

A ty’s šel kol, jak výstražný by sloup

ta žena byla čistou vášní svojí.

Na čarovný květ nelítostně’s stoup’,

v hvězd milostný jak měsíc vcházel roji...

Sen její zapad. Tvůj však ožil dnes,

výčitkou krutou v přeludu tom tichém.

Ves bílou zříš... skal spleť i chmurný les.

A pláč jak kdys’ zní vichru pustým smíchem!