PO LETECH.

Všechno se ukončí – Národové přec nemohou

pod toutou úsměvnou, božsky velebnou oblohou

rdousiti stále bratry, již leží jim u nohou,

věčně krev prolévat z proťatých žil.

Válka jen poslední prostředek jest – –

tápání – – zoufalé hledání cest

v dějinných temnotách s nožem v zaťaté pěsti – –

národů hrozné zastávky na rozcestí,

nikdy však konečný účel a cíl.

Šílenství králů a národů, ras – –

zoufalá operace, jíž vyříznut směle

hnisavý, velký vřed lidstva na chorém těle – –

smrtelná nemoc, z níž povstane zas.

Všechno se ukončí – Od říšské vzdálené hranice

s tisícem tisíců stejně radostných rodáků,

ke svému bílému dvorci, toužící ouvrati,

zvážnělý, zvroucnělý rolník znovu se navrátí.

Po dlouhou dobu jen boji uvyklá pravice

na místo pušek a mečů, blýskavých bodáků,

s pokorně tichou radostí chopí se radlice.

Pod vlajkou jenom stříbrných, úsměvných červánků,

za hvizdu kosů a špačků, za zpěvu skřivánků

bude teď pomalu, pozorně klást

vonnou prst zkypřených, zvlněných brázd.

Hovorný obuvník, krejčí, rozvážní koláři,

zdlouhaví zedníci, kovář, zamlklí stoláři –

všichni se dychtivě přimknou, oddají pilně

bývalé práci své denní v oživlé dílně,

hrůzami ustydlé srdce na teplém kahánku

pokorné radosti budou si hřát.

Továrny zamlkle smutné vzbudí se ze spánku.

Pece a komíny svými černými rameny

zdvihnou až do oblak zase kouř svůj a plameny.

Zaúpí válce a písty, hněvivě zasvistí,

úlisně zašeptnou dlouhé, letící řemeny.

Žilnaté ruce nad hlavu vyzdvihnou kladiva,

pozorně spřádati budou tenounká přediva,

utvářet hmotu, od řvoucích, velikých čelistí

do kleští žhavý kov bedlivě brát.

Hrůzami dneška zamlkle mlčící vesnice,

velkých měst náměstí širá, běžící ulice

zástupem pospíchajících lidí se rozvlní,

vánky jak jarními rozkvetlý luh.

K smrti až zvážnělá srdce opětně naplní

tisíce tisíců sladkých, radostných nadějí,

tisíce jásavě zářných, odvážných idejí,

touha a nadšení, pohyb a ruch.

Rozepne křídla zas člověka duch.

Jenom když po celodenní námaze nad hlavou,

která již klesati bude bolestnou únavou,

snivá a tichá a teskná, veliká nádhera

mučivě krásného, nyvě sladkého večera

jako síň královských snů se velebně zastkvěje –:

tehdy těch srdce, kdož prožili vše, se zachvěje,

jakoby sevřeno rukou nesmírnou, krvavou.

Tehdy z nich každý na hrozná muka svá veškerá,

na mnohou ubohou obět divoce ubitou

rukama jeho v opilém šílenství seče,

na její krev se kouřící, lhostejně prolitou,

ssedlou a sraženou hustě ve žlábku meče

bolestně vzpomene, nerad i rád.

Historikové pak ve vrstvách tajných archivů,

v depeších diplomatických, v záznamech pamětí

po dlouhá, únavná léta, po celá staletí

v oněmlé hrůze a žalu, v bolestném údivu

na popud, příčiny toho zápasu hrozného

budou se pátravě, důtklivě ptát.

Nízcí i vznešení adepti Mus,

velcí i malí Zolové, Vereščagini,

napodobitelé směšní velkého Tolstého

budou svou obraznost zuřivě štvát,

chtějíce ztělesnit aspoň přibližně, zdaleka

krvavou obět a muka dnešního člověka,

zoufalý úžas a nesmírnost hrůz,

krvavě děsné, světové zápolení.

Ale jak všechno to prázdné, duté a chudé,

mizivě nicotné, směšně bezhlasé bude

oproti tomu, co trpí, prožívá nyní

mlčky a hrdinně toto mé pokolení – – –