PO LETECH.

Neviděl jsem tě mezi žhoucími květinami,

pod stromy, novým sluncem mocně ozářenými,

a přece šel jsem všemi známými dědinami

stopami tvými s myšlenkami rozjařenými.

Neslyšel jsem tvých kroků na cestách rozbahněných,

ni tvého smíchu, jenž se jako vodopád tříští

a hřeje jako světla propastí ohvězdněných,

v noc srdce bezdnou přislibuje rozbřesky příští.

Nesvěřil jsem však větrům bezmocným tvého jména,

kvílením by tě vylákaly z tajné tvé skrýše.

Vdechuji tebe s vůní pokoseného sena,

z pramenů lesních chladem stékáš do rtů mých číše.

A kdyby ses mi náhle zjevila na rozcestí,

snad míjel bych tě bez pohledu, cizinko zvadlá,

jak suché trsy růží, které nemohou kvésti,

jak hvězdu, která dohořela, nade mnou zchladla.