Po letech.

Den podzimní tak chmurný, teskný, dlouhý,

jak tmavý hrob ta naše jizba těsná...

Teď v oko tvé když hledím plný touhy,

sám nevěřím, že jednou byla vesna.

A na našem že jednou stála prahu

a v srdce vešla nám jak hudba tichá,

že její lesk spí v kouzlu tvojich tahů

a poupat její dech s tvých retů dýchá.

Co prošlo let a zase nahodile

blíž svoji hlavu k tvojim ústům skláním,

ty ruku mou v své vezmeš ruce bílé

a tiskneš mi ji pevně, s usmíváním.

A ze zrcadla, jež proti nám visí,

mně kyne oko tvé jak hvězda bludná;

jsem opět šťasten, jak jsem býval kdysi,

když v ňadra padala ti kadeř svůdná.

A starou lásku cítím v srdci kvésti,

tvým okem jaro, noc k nám okny hledí.

Ty šepceš: Život jest přec velké štěstí! –

Já neváhám, věř, dlouho s odpovědí.