PO LETECH.

Psala mi, psala po letech zase:

„Příteli dávný mých svobodných let!

Opadlo, co nám zkvítalo v kráse,

ba i ten lupínek vyschnul a zbled’.

Život je jiný, všecko je jiné,

nežli jak mládí nám kreslilo v snech –

po šikmé ploše náš život se šine

níže a níže kams do hloubi v spěch.

Hledím-li dolů, úzkost mě chvátí,

stébla se chytám, bych zdržela pád –

ale vždy dále jsou dnové ti zlatí,

slunce kdy hřálo, kdy člověk byl mlád.

Teď už se kladou na cestu stíny,

myšlénka na večer přepadá nás;

čas letí ptákem, jenž býval nám líný –

zejtra snad bílý juž vytrhnu vlas.

Do očí hledím malé své dceři,

vidím v nich duši svých dětinných let –

že roste v budoucnu, jako já věří,

na štíhlém stvolu blankytný květ.

Ubohé dítě! Lítost mě svírá,

hledím-li okem tvým v dětský svůj zrak...

V život až, v štěstí tě opustí víra,

herbář si mladosti otevřeš pak,

budeš se v barvy vybledlé vpíjet,

setlelou vůní se omámit dáš –

a budou léta míjet a míjet,

a ty se zeptáš: To život je náš?! –

A to jest, příteli, život ženy!

Asie tato se Evropou zve!

Bohyně, z bílé stvořená pěny,

v zoufalství s temene vlasy si rve...

Vy jste zbyl sám a s vámi jen práce –

co je váš život, příteli, dnes? – –“

Na tuto otázku napsal jsem krátce:

„Pochybnost, zoufalství – smutek a děs.“