PO LETECH.

Můj Bože, co chtěl jsem vše vykonat,

co myšlének vřelo mi duší!

Dnes po letech, jako mrtvých řad

v snech před sebou zraky je tuší.

Hle, volají na mne: Vrať se k nám!

a sladce tak zní jejich slova.

Já divoce oči zamykám –

a vidím i slyším je znova.

A je mi jak ptáku, jenž cestou v jih

pad’ na pole pustá a šedá,

zří v daleku sledy druhů svých,

však marně mdlé peruti zvedá.

A cítí, že zahyne s touhou v před

v těch studených severu krajích,

že zahyne s touhou – naposled

tam dolů zaletět na jih.