PO LETECH.

Ráno je chladné, všade podzim jest,

odlétli práci, ticho kolem cest.

Od vody v lukách mlha k lesu plove,

hustá a bílá, jako smetana,

a s role jako v přízi pohádkové

pavučin září vlákna smotaná...

Naposled slunko jasným paprskem

zalévá hrudy, líbá stydlou zem,

však od severu smrti dech již vane –

a v něm ty háje, pestře malované,

i stráně, v nichž se brslen červená,

i řeka v parách, stříbrem zbarvená,

jakoby teskně k slunci volaly:

Ó, slyš, ó, hleď! –

proč teprv nyní jsme se shledaly,

proč teprv teď?...

Ráno je chladné, všade podzim již –

neboj se, drahá, přitul jen se blíž!

Jsme svoji... Po letech! A známým hájem

jdem, ruku v ruce, navždy spojeni...

Ó, jak byl krásný, když nás vítal májem –

a kterak nyní spustl v jeseni!

Tenkrát se v kouzlu jarní touhy chvěl,

střemcha v něm kvetla, slavík lásku pěl –

a dnes, kdy znova loubím jeho jdeme,

hnízda jsou prázdna, větve trčí němé,

jen z rokle ozývá se pláč a šum,

a naše myšlenky jsou plny dum...

Květ uvadl, a listy spadaly,

má družko, hleď! –

proč teprv nyní jsme se shledali,

proč teprv teď?...

Ráno je chladné, všude podzim jest,

zas krouží havran mlhou lesních cest...

A moje horké, ustarané čelo

jak černý stín zas výtka oblétla,

proč se mi tolik Tvého jara chtělo,

když mladost má již dávno dokvetla;

proč sebe v čas jsem neokřikl: stůj! –

leč k svému připoutal jsem osud Tvůj...

Ó, pozdě již v mé rozhárané hrudi

čarovným hlasem svědomí se budí,

ó, pozdě dnes se budoucnosti ptám,

nač v minulosti měl jsem pomnět sám!

Květ uvadl, a listy spadaly,

má družko, hleď! –

proč teprv nyní jsme se shledali,

proč teprv teď?...

Ráno je chladné, všade podzim již –

usměj se přece, pověz, proč se chvíš?...

Tvá ňadra dmou se, plna nepokoje,

a rosa zalila Tvůj sladký zrak:

co se Ti stalo, drahé dítě moje,

že’s umlkla a že Jsi smutna tak?...

Viď, ubohá, Ty jistě vzpomínáš,

jak na leta se přerval svazek náš

zde, v tomto háji za jarního rána;

jak pýchou Tvou tu znikla ušlapána

všecka má naděj, o které jsem snil

a mně jen úděl zavržených zbyl...

Ach, Tvoje rty mi tenkrát nedaly

ni odpověď...

Však Bůh chtěl jinak: my se shledali

až teprv teď!

Ráno je chladné, všade podzim jest –

van jeho dotkl se i našich cest...

A s bolestí se ohlédáme plaše,

v uprchlou dálku nenavratných dob:

ta jara, léta mohla býti naše,

ta nemusila zapadnouti v hrob!

A přece znikla, jako přeludem,

a nikdy se jim těšit nebudem!

Teď slunci našemu již jeseň brání,

teď jest už pro nás pozdě k horování,

když srdce naše radou bludných let

si nemohla tak dlouho rozumět!

I nám již mlha obzor zahalí

ve smutnou šeď...

Proč teprv nyní jsme se shledali,

proč teprv teď?...

Ráno je chladné, všade podzim již –

doufej, má růže, přec jdem jaru blíž!

Ne jaru tomu, v kterém vášně planou

a které slastí opojných si ždá

leč jaru s láskou na vše odevzdanou,

jež nad zápasy duhou smíru plá,

jež hřeje sluncem jasné pohody

i v jeseni a smutku přírody!

A toto jaro v naše pozdní léta

jak vlídný pozdrav nadzemského světa

sám Bůh nám seslal, když se ujistil,

že ohněm zkoušek svých nás očistil...

Nám bouře mládí blaha nedaly,

ó, družko, hleď! –

my všecko našli, co jsme hledali,

až teprv teď!